Santova letka olomoucké soby nezlákala, byť přibudou další. Samec pářil 10 samic’

Pro Santovu letku se olomoučtí sobi rozhodně zlákat nenechají. O změně působiště neuvažují ani v případě, že se v Zoo Olomouc dočkají dalších mláďat. Něco o tom, že jsou vyhlídky slibné, jistě ví chovný samec, který v uplynulém období pářil hned 10 samic.

„I když naše stádo sobů je široko daleko největší, firma Santa se bude muset obrátit na někoho jiného. Soby chováme od roku 1994, kdy jsme přivezli zakládající skupinu ze Zoo v Kolmardenu ve Švédsku. V Zoo Olomouc se celkem narodilo 110 mláďat,” uvádí tiskové zprávě zooložka Ing. Eliška Veselá.

Zimní hubnutí

Sobí říje nastupuje na konci srpna. V tuto dobu samci projevují velkou agresivitu, nepřijímají potravu, věnují se jen samicím a mohou ztratit velkou část svých zásob tělesného tuku. Po konci říje, která nastává v průběhu měsíce října, využívají příznivých podmínek, aby se vykrmili do kondice, ve které budou schopni přečkat zimu.

V přírodě během zimy mohou sobi přijít až o 30 % tělesné hmotnosti a mnozí z nich i o život.

Není snadné nakrmit soba

Chov sobů v podmínkách zoo není jednoduchý v důsledku náročnosti těchto kopytníků na složení potravy. Na jaře, když jsou samice březí, i v létě, kdy kojí svá mláďata a kdy samcům rychle roste rozvětvené paroží, se v přírodě pasou na množství rozmanitých druhů bylin a výhonků dřevin, které jsou velmi výživné. Jejich potrava v zoo musí tedy být velmi bohatá na množství proteinů, vitamínů a minerálních látek.

Sob polární (Rangifer tarandus) potřebuje velké množství okusu, kvalitního sena, zeleného krmení a granulí, které se svým složením podobají granulím pro žirafy nebo pro dostihové koně v zátěži.

^{Video YouTube: Sob polární (Rangifer tarandus)}

Sob polární není jen na pólu

Je odhadováno, že na světě žije okolo 7 milionů jedinců soba polárního, z toho 3 miliony domestikovaných a 4 miliony divoce žijících zvířat. Některé poddruhy divoce žijících sobů jsou velmi vzácné a ohrožené vyhubením. Žijí všude kolem severního polárního kruhu, v Severní Americe na Aljašce, v Kanadě a Grónsku, ve Skandinávii a v severní části Ruska, v místech, kde teploty mohou sahat až k -50 °C.

Výskyt sobů lze určit třemi typy oblastí. Sobi obývající tundru na pevnině se vydávají na náročné migrační cesty mezi zimními a letními stanovišti, z nichž nejznámější je tah sobů z Aljašky, kdy přes dané místo může za den přejít až 200 000 jedinců.

Táhne-li v blízkosti sobí stádo, je slyšet praskavé zvuky jejich pohyblivých kloubů. Sobi obývající ostrovy pobývají naopak téměř stále na místě. Stejně jako sobi v lesích, ti však mohou putovat dál, je-li jejich revír vypasen. Sobi mají široká kopýtka umožňující chůzi na ledu, sněhu i v bahnu, které se tvoří tím, že v létě do hloubky několika decimetrů roztají oblasti permafrostu (trvale zmrzlé půdy).

Barva kožešiny kolísá od světlehnědé přes tmavohnědou, u některých sobů až k černé. Sobi grónští, mají u starých samců zbarvení stříbřité. Sobí kožešina chránící před mrazy je hustá natolik, že se její jednotlivé chlupy ani nedají od sebe oddělit, aby bylo vidět kůži. Hlavními predátory sobů jsou vlci.